Dělba práce – Business Coaching Itálie

Při analýze a klasifikaci podniku nelze pominout studium organizace podniku, které je jako studijní obor vnitropodnikové ekonomie v podstatě aktuální, který se zabývá popisem struktur podniků s cílem nalézt co nejefektivnější, zejména ve vztahu k obchodnímu plánování, tj. způsob, jakým jsou zdroje a pracovníci využíváni k dosažení ekonomických a obratových cílů. Z čistě formálního a popisného hlediska, konkrétně ve vztahu k využití lidského kapitálu, je u organizační struktury podniku třeba klást důraz na určité body, které charakterizují a vysvětlují, jak to funguje a jak je třeba podniky zkoumat . 4 body jsou:

Mezi tyto funkce patří firemní dělba práce, skutečně zvláštní oblast disciplíny a analýzy díky své jemnosti, způsobu, jakým přímo zahrnuje výrobu a provoz, dokonce se dotýká vztahů a povinností jednotlivých zaměstnaných pracovníků, a také definuje jejich provozní limity a jejich šíři. Tento aspekt, hodně studovaný v doktríně sociologických věd o práci a podnikové ekonomii, je explicitní a rozšířen níže s cílem poskytnout každému, kdo má zájem o malé pilulky znalostí o tom, co firemní dělba prácejak funguje a jak souvisí také s teorií specializace práce v jejích různých podobách, tj. vertikální a horizontální, a která vymezuje role v rámci ekonomické struktury.

Dělba práce mezi charakteristikami a důležitostí

V podstatě, dělba práce v rámci firmy je rozdělena a charakterizována třemi různými způsoby chápání, z nichž každý má své vlastní zvláštnosti, které se řídí různými kritérii analýzy; toto pododdělení umožňuje učencům nauky o práci a ekonomii analyzovat produktivní a pracovní procesy na pracovišti s oddělením, aby byli schopni vyhodnotit jejich efektivitu a efektivitu.

Za prvé, při členění firemních procesů se vše obvykle redukuje na elementární činnosti, které se pak sdružují do zcela konkrétních úkolů, které odpovídají povinnostem či úkolům a které se řídí logickým či technickým kritériem: například pro zaměstnance úřadu, bude se rozlišovat mezi administrativními a účetními pracovníky nebo mezi pracovníky zaměstnanými v činnostech back office: všichni pracovníci s charakteristikami nebo vzděláním, které umožňují zaměstnání v konkrétní pobočce společnosti, budou využíváni pouze k dosažení tohoto konkrétního účelu.

Zadruhé je každému zaměstnanci přidělena role, která je definována jeho povinnostmi s konkrétními úkoly a nelze ji zaměnit s jinými pozicemi. Zadáním konkrétního a vymezeného úkolu jedinému pracovníkovi bude podniková struktura schopna provést práci analýzy a vyhodnocení způsobu, jakým jej plní.

Konečně třetí a poslední bod dělba práce spočívá v přidělení jedné nebo více osob na pozici, která vyžaduje vlastnictví těchto určitých vlastností, nakonec se vytvoří korporační orgány, které se obvykle dělí podle důležitosti, dovedností a užitečnosti: v podstatě se jednotlivec stará o úkoly a vše, co soubor lidí, kteří se zabývají konkrétním úkolem, tvoří orgán, který jako celek přispívá s ostatními – vytvořenými a zřízenými podle stejného kritéria – k oživení organizace společnosti.

Tento aspekt byl rozsáhle studován akademiky podnikové ekonomiky s výsledkem vytváření různých doktrín a metod analýzy. Konkrétně H. Mintzberg vytvořil koncept dělby práce aplikovaný na specializaci, která může být vertikální nebo horizontální, s podstatným rozdílem pomoci zaměstnavatelům nebo zaměstnancům lidských zdrojů ještě více vytvářet oblasti oddělení postav, což umožňuje větší efektivnost vyhrazených a specifických výrobních jednotek.

Dělba práce a horizontální a vertikální specializace

Podle Mintzbergovy teorie je práce specializovaná:

• Horizontálně; jedná se například o pracovníky, kteří mají přiděleno několik úkolů, které mají být provedeny, ale nemusí se nutně vyznačovat opakováním operací, které jsou v každém případě homogenní, tj. všechny se týkají stejné oblasti. Schopnosti a dovednosti požadované pro jejich zproštění viny mohou být základní nebo velmi složité v závislosti na nastíněné klasifikaci v rámci organizační jednotky nebo obchodní organizace.
• Vertikálně; jde o případ specializace, kdy pracovník nemá velkou rozhodovací autonomii a že často, bez jakéhokoli zobecnění, jsou vertikálně specializované činnosti složité, čím více se zvyšuje rozhodovací autonomie na základě nepsaného, ​​ale tichého příkazu, pro který je méně poloha je svislá a více nahoře.

Tyto dvě specializace práce mohou vést ke čtyřem různým směsím dělby práce, které vytvářejí:

• Pozice vysoké specializace jak vertikálně, tak horizontálně, v podstatě překládající to, co je pozice operativní práce;
• Situace, kdy je malá horizontální specializace, ale jiná vertikální, a to tzv dozorčí práce;
• Pak je tu případ vysoké horizontální specializace a nízké vertikální specializace, jako v profesionální práce;
• A konečně nízká vertikální a horizontální specializace vede k manažerská práce.

Podle toho, jak moc je horizontální specializace redukována, hovoříme o rozšiřování úkolů, provozování tzv. horizontální agregace: úkoly nebo povinnosti, které jsou před organizačním řetězcem, jsou svěřeny různým subjektům; na druhé straně dochází k obohacení úkolů v případě poklesu vertikální specializace provozováním tzv. vertikální agregace.

Existují společnosti, které pro zajištění správné dělby práce, aniž by vytvářely tyto nesrovnalosti, provozují rotace pracovních místtam, kde existují rozdíly v úkolech přidělených jednomu operátorovi v rámci provozní oblasti, které umožňují agregaci znalostí bez ztráty provozní kvality.